Zlí jazykové tvrdí, že největší strach z “chemie” mají lidé, kterým ve škole moc nešla, proto se jí dodnes podvědomě bojí.

Někdy to je až komické, jako u petice pro zákaz dihydrogenmonoxidu, ale většinou je to spíš tristní a absurdní odpor k neznámému.

Chcete příklad? Schválně – dali byste si na smutek a nespavost lék, v jehož příbalovém letáku najdete hypericin, hyperforin a kvercetin? Kdepak, nikdy, je to samá chemie. To radši čaj z třezalky, že? Jistě vám došlo, že hypericin i kvercetin jsou látky, které jsou obsažené právě v třezalce a jsou zodpovědné za antidepresivní účinky této byliny.

Když už jsem začal o smutku: asi nejvíc škody páchá “odpor vůči chemii” v psychiatrii. Tedy ne snad ze strany lékařů, ale ze strany pacientů. Protože jít “k psychoušovi” je stále stigmatizující záležitost. Lidé něco takového berou jako “selhání” a bojí se, že je okolí bude mít za blázny, za slabochy, za chudáky, co nezvládli vlastní život…

Možná je to tím, že psychická onemocnění jsou taková “zvláštní” – člověk u toho nekrvácí, nezmodrá, netrčí mu odnikud kost, nezvrací, na operaci do špitálu nejde… Navíc okolí často neví, jak se k nemocnému chovat.

Víme, co dělat s člověkem v šoku, víme, co dělat s člověkem, který si zlomí ruku nebo kterému teče krev z nosu. I chování k lidem nevidomým nebo na vozíku už snad nedělá většině společnosti problémy. Ale jak se chovat k někomu s depresí?

Schválně – co uděláte, když bude mít někdo z vašich blízkých projevy deprese? Nebo ještě jinak: poznáte příznaky deprese? Vybral jsem jako příklad depresi, protože je poměrně rozšířená a docela dobře zvládnutelná, a přitom je laický pohled plný mýtů, od úsměvných až po vyloženě škodlivé. Všechny ty rady jako “hlavu vzhůru, to přejde” nebo “musíš jít mezi lidi a bavit se” nebo “jdi si zaběhat” nebo má oblíbená “to si nesmíš tak brát” jsou, když dovolíte, pro kočku.

Jediná správná rada a pomoc je “jdi za odborníkem a neboj se!”

Nejhorší, co člověku můžete udělat, je spustit na něj nesmysly jako “Buď silný, bojuj, hlavně nechoď k psychiatrovi, ten by ti dal jen nějakou chemii, co ti vymeje mozek! Nespoléhej na nějaké umělé berličky…” To je rada na úrovni octování proti chemtrails a potírání střech hořčicí kvůli jadernému záření.

Znám paní, která pět let “bojuje s depresí z traumatizujícího zážitku” – ve skutečnosti se jen utápí v epizodách zoufalství a lítosti, protože ten jediný účinný boj, totiž pomoc odborníka a psychoterapie, odmítá. Není blázen, k psychiatrovi nepůjde a žádnou chemií si nenechá vymýt mozek. Otázka, jestli je lepší půl roku “brát chemii” a srovnat si myšlenky, nebo se pět let plácat odnikud nikam s vyhlídkou na další léta plácání se a vytěsňování zážitků, je asi příliš odvážná.

Ale nejde jen o deprese. Je spousta dalších nemocí, o kterých se moc nemluví a lidé nevědí, jak jejich příznaky rozpoznat, popřípadě jak se k nemocným chovat. Víte, jak se chovat třeba k lidem s Parkinsonovou chorobou?

Pokud nemá tuto chorobu někdo z vašich blízkých, tak vás pravděpodobně ani nenapadne, že člověk, který se opírá o pouliční lampu, zjevně nemůže chodit a mluví nesrozumitelně, může být nemocný, a ne opilec…

Ostatně – víte, jak pomoci nevidomému přes ulici?

Možná by bylo fajn tyhle věci říkat i dětem. I dospělým. Je to vlastně úplně obyčejné a všední, ale možná to je v konečném důsledku důležitější a užitečnější než třeba sledování české politické scény v posledních týdnech.

Nebo sbírat víčka.